Alvarez potřebuje jen statečné a silné aneb Po stopách Alvareze po třech staletích a ještě po šedesáti letech „… I zadupali koně divocí po trávě nad hrobem mým a zaržáli píseň života a svobody a ze spánku mého věčného mne probudili!“ Letos je to opravdu již celých šedesát let, co zadupali koně divocí nad hrobem statečného Alvareze umučeného před staletími společně se svými druhy v daleké zemi Aztéků na obětním kameni boha Slunce. Kraj Sluneční zátoky by o tom mohl dlouho vyprávět, a ani bychom k tomu nemuseli zvát překladatele, neboť to jsme pro změnu již u nás doma na červencové Sázavě minulého století. Na úplný začátek, nenápadný ale tajemný, si však musíme zaběhnout na jeden mokře zasněžený březnový oddílový nástup u Prahy. Že je to nějak zmatené – že tomu nerozumíte? Vydejme se tedy pro pochopení alespoň krátce i my „Po stopách Alvareze“. Tedy – po stopách stejnojmenné dlouhodobé hry, která se zrodila v hlavě Jaroslava Foglara pro několikatýdenní zábavu několika chlapců pražské skautské Dvojky… a která dala podnět pro tisíce jeho pozdějších následovníků, kteří v průběhu řady desetiletí nejspíš se stejným nadšením a očekáváním promýšleli a promýšlejí celoroční, celotáborové a jiné dlouhodobé oddílové hry. Vše tedy začalo na nedělní výpravě pražské Dvojky 8. března 1942 u Milíčova při oddílovém nástupu …