Záhady, tajemno

Sotva pračlověk vylezl z jeskyně a naučil se používat primitivní nástroje, začal se do země opět zavrtávat. Podzemní úkryty chránily zásoby potravin před zkázou i člověka před nepřítelem a časem se naši předkové naučili podzemní přírodní bohatství aktivně využívat. Během mnoha tisíciletí tak vznikl tajemný a podivuhodný podzemní svět, jehož českou část budeme spolu s geologem Václavem Cílkem a režisérem Josefem Harvanem postupně objevovat v desetidílném dokumentárním cyklu.

ČT uvede první díl cyklu Podzemní Čechy v sobotu 23. února v 17.05 na ČT1.

ZMĚNA VYSÍLÁNÍ:
1. díl – premiéra: 13. 4. 2002 – ČT1 17.05, repríza 14. 4. 2002 – ČT2 07.15

V jednotlivých dílech uvidíme:…

Drahý Franci,

Jak šťasten jsem, že navštívil jsem opět Prahu a zjistil, že Myšlenka jest uložena. Uvěřiti jsem nemohl, spatřiv naše nástupce. Já navrácen byl k době naší éry. Vzpomeniv na zákon „Kdo spatří hlavy kočičí potřísněné krví spravedlivou, ví jakým směrem se ubírati“.

V uličkách jsme měli spoustu vlastních názvů, ať už uliček, nebo domů a průchodů. Některým se tak říkalo již když jsem do uliček přišel, některé jsme vymysleli sami, některé jsme obnovili. Jedním z těch míst byl i Strašidelný dům. Byl opravdu strašidelný tak, jak se na Strašidelný dům slušelo a patřilo. Vlézt do něj ve dne nebylo nic tak odvážného. Ovšem v podzimní večery, kdy tma v uličkách byla již v brzké odpoledne, zvedal se vítr, nebo byla dokonce ještě bouřka, to bylo opravdu jen pro odvážné. Pak návštěva Strašidelného domu stála za to. Průvan, který mlátil dveřmi a okny, vrzání pantů, kvílení meluzíny a neuvěřitelná hra světel. Ani samotné lezení do Strašidelného domu nebylo lehké. Byla tam sice vrata, ale na ně bylo vidět z blízkého náměstíčka.

Tuto vzpomínku nezasílám pouze Tobě, Franci, a našim vrstevníkům, nýbrž i těm, jenž pokračují v našem díle započatém. Doufám, že pochopíš a nepodivíš se nad tím, jak hluboké kořeny v mém životě má dětství strávené mezi vámi. Vzav do ruky pero, porušil jsem Slib, neboť jinak nejednal by člověk mého ražení, když doslechnuv se zprávy, že nenastal předvídaný konec. Proto i teď, odloučen nejen místem, ale i časem, slavím opět 21. července jako dříve – svátek Hlavy.