Kolik generací kluků a děvčat už od roku 1938, kdy vyšel první příběh Rychlých šípů, pátralo po jejich stopách?!
Kolik bylo úspěšných?! Vzpomeňme na chlapce, kteří, když hledali na Druhé straně, dostali se výtahem až do podzemního skladu, odkud je Rychlé šípy nakonec vysvobodily – aby obratem zase zmizely. A nebo, vzpomínáte: Rychlé šípy, vezměte mě do klubůů!
Pražská pobočka Sdružení přátel Jaroslava Foglara připravila v rámci loňského pražského foglarovského měsíce hru Hledáme Rychlé šípy. Od 17. 11. do 17. 12. se na kterémsi balkónu na Starém Městě na nás dívali hoši Rychlých šípů i s věrnou/věrným Bublinou. A jak se na rychlošípáky sluší a patří, bez ohledu na počasí čekali na úspěšné pátrače ve svém tradičním známém letním oblečení. Inu pravidelné cvičení, otužování a jiné vymoženosti Modrého života splnily své.
Vyhodnocení hry proběhlo na závěr Večera světel 17. 12. u sv. Haštala a odtud se zájemci odebrali spatřit nesmrtelnou pětku se psem. Kam? I o tom se dále dozvíme.
Nevíme, co při pátrání zažili všichni účastníci hry, přečtěme si alespoň dva dopisy – od autorky vítězné práce, ale i od těch, kteří nakonec úspěšní nebyli.
Ať ti, kdo vypátrali Rychlé šípy sami, nebo ti, kteří je shlédli až 17. prosince, jistě si všichni ještě dlouho společně s Tlouštíkem citovali: Křičte si na mne, řežte si mne, mučte si mne chlebovou polívkou – a přece jsem nejšťastnějším chlapcem: vždyť jsem viděl Rychlé šípy!
A ti ostatní? Uvidíme, až se rok s rokem sejde! Šípáci prý opět něco chystají!!!
Co se také vskutku přihodilo: