Leckterý ze čtenářů – příznivců tajemných křivolakých stínadelských uliček, plácků a zákoutí, dokáže zpaměti převyprávět historii žlutého kvítku. Toho kvítku, kterým Vontové zasypali rakev Roberta Komoura zemřelého na následky zranění v jedné z nesčetných vontských bitev. Z tohoto kvítku pak vznikl odznak všech Vontů – žlutý špendlík. Co symbolizuje, to se dovídáme nejobsáhleji v závěrečné kapitole Foglarova románu Stínadla se bouří.
Žlutý kvítek se však později přenesl z klop knižních hrdinů i na obleky živých chlapců a děvčat. To když Jaroslav Foglar, jako redaktor poválečného časopisu Vpřed, zavedl odznak žlutého kvítku pro všechny čtenáře …
tohoto tehdy tak oblíbeného týdeníku, kteří souhlasili se zněním zásad jeho nositelů. Bylo to 23. září 1947 – tedy před šestapadesáti lety, kdy se chlapci a děvčata dočetli, co tento odznáček na obleku říká:
Ten, kdo mě nosí, odmítá jakékoliv násilí, bezpráví, hrubost a nečestnost. Je naplněn dobrou vůlí pomoci každému, kdo pomoci potřebuje a touhou po míru mezi jednotlivci i mezi celky.
V následujících měsících redakce Vpředu rozeslala na 60 000 odznáčků žlutého kvítku.
V uplynulých pětapadesáti rocích se odznak žlutého kvítku několikrát ukázal ve větším počtu mezi dětmi i dospělými, zásluhou několika nadšenců. I v současnosti proto můžete spatřit nositele tohoto odznáčku. Není divu. Vždyť původní mírová výzva vyznavačů žlutého kvítku bezpečně prokázala, že je něčím mnohem víc než pouze závěrečnou kapitolou románu pro mládež.